Text

Zahrádko vstávej

autor: Lucie Šiklová, 2016

Aleš Růžička patří do generace umělců, kteří nastupovali na výtvarnou scénu během 90. let. Tato generace, která bývá ze setrvačnosti stále ještě často označována jako generace mladých, dozrála do středních let a prvního skutečného bilancování. Je typická především svými intermediálními přístupy, a má již své ikony. Aleš Růžička je pravověrný vyznavač malby a od tohoto média zásadně neodbočuje. Nejen v rámci své generace patří v současné době mezi její nekompromisní a nepřehlédnutelné představitele. Do odborného povědomí se uvedl na IV. Zlínském salonu mladých, kde zapůsobil mezi konceptem a novými médii jako zjevení a za své Parky získal I. Cenu Václava Chada.

Pro Aleše Růžičku je malování fyzickou činností a zároveň rituálem, dionýským tancem nad plátnem, přinášejícím vyčerpání i následnou obnovu sil. Krotí napětí mezi extatičností a rozmyslem, jež naposledy vynesla vlna romantismu. Smyslovostí a mimořádnou citlivostí ke zrakovým a hmatovým hodnotám se dotýká barokního výrazu podobně jako Josef Navrátil v koloristických akcentech svých vývěsních štítů či materii dokonale vystihující Karel Purkyně.

Aleš Růžička jako prostředníky svých malířských projekcí zvolil květiny. Rostliny v květináči, ve váze, svázané v kytici, živé, uvadající, suché vyjadřují pocit sounáležitosti s květinou nejen pro jméno Růžička. Růžičkovy rostliny na velkorysých plátnech i malých obrázcích vyrůstají z nálad, pocitů a setkání, jak je přináší život. Vášeň, láska, strach, očekávání, radost. Fikus benjamín u radiátoru ústředního topení, tátovy pracovní stoly, máminy balkony, krepové růže ze střelnice, svatební tulipány, synkovy bábovky, nazdobené utrženým kvítkem sedmikrásky, kytice na hrobě v celofánovém obalu, podivuhodné sestavy umělých květin a svíček za uniformními skly kolumbária, hromada schnoucích či tlejících květin za hřbitovní zdí. S květinou je spojena pomíjivost i nové vzcházení. Okamžik proměněný v trvání je záležitostí žánru zátiší, malířsky řešícího vztah člověka k smyslovému světu.

Svého druhu zátiší jsou i obrazy, které tvoří jádro současné výstavy v Galerii Pavilon. Aleš Růžička našel tentokrát inspiraci v kompozicích – políčkách -, které pro tatínka „sází“ synek Alois z umělých květin, nalezených u babičky v Bechyni.

Lucie Šiklová